Těžké časy? Jsem teď lepší člověk i hráč, líčí Graeme McCormack
Když před pěti lety na startu května představil Mountfield HK příchod ofenzivního obránce Graema McCormacka ze slovenské extraligy, málokdo tušil, že tenhle usměvavý zadák najde v Hradci svůj domov, o to víc, jak silný příběh spolu s mnoha životními momenty jej na východě Čech čeká. V otevřeném povídání mluví čtyřiatřicetiletý hokejista o proměně kabiny, těžkých chvílích bez hokeje i o tom, jak jej role otce posunula dál – nejen jako člověka, ale vlastně i jako hráče.
Graeme, v Hradci už jste dlouhých pět let. Co podle vás nejvíc rozhodlo o tom, že jste takhle zdomácněl? Myslím si, že je to skvělou partou lidí, a to už od samého začátku. V týmu máme hráče, díky nimž je každodenní návštěva stadionu zábavou. Je to opravdu důležité a nemyslím si, že je to tak běžné, jak si lidé myslí. Víte, máme obrovské štěstí, že se hokejem můžeme živit a zároveň dělat to, co nás baví. Chodit každý den na zimák a potkávat tam své přátele je prostě skvělé, pro mě osobně je tohle velmi důležité. I samotné město je úžasné – bydlíme v centru, narodila se tu moje dcera… Lékaři, kteří se starali o moji ženu i dceru, byli skvělí a poskytli nám výbornou péči. Takové věci se sčítají a člověku skutečně usnadňují pobyt na takovém místě.
To zní moc hezky, takže jste tu spokojený… Rozhodně, udělal jsem si z Hradce svůj domov.
Působíte v Hradci pátou sezonou, dvakrát jste tu prodloužil kontrakt — jak se změnil klub a kabina od vašeho příchodu v roce 2021? Dokonalým příkladem je třeba Kouky. Když jsem tu začínal, byl hráčem a dnes je z něho trenér. Podle mě to dobře ilustruje, jak se věci mohou rychle změnit. Za tu dobu jsme měli spoustu různých koučů a prošla tu řada hráčů. Třeba klíčoví kluci jako Blain nebo Lalancette, kteří už tu byli na mém začátku. Nejde jen o zahraniční posily — vystřídalo se tu mnoho skvělých českých hráčů. Samozřejmě zapomínám na některá další jména, protože hodně hráčů odešlo.
Řekl bych, že změny tu určitě nastaly, hlavně v této sezoně, kdy je v týmu spousta nových tváří. Ale hezké na našem mužstvu je, že jde opravdu o tým jako celek. Máme tu výborné individuality, ale nespoléháme na jednoho hráče — je to o všech. A i když se ledacos změnilo, je fajn, že tu pořád máme někoho jako Kevina. Je to můj nejlepší kamarád v týmu, je tu celou dobu a já mám štěstí, že s ním můžu hrát a být už tak dlouho jeho sousedem.
Co podle vás dělá Hradec Králové specifickým klubem, že jste se tu usadil na tak dlouhou dobu? Protože v hokeji to rozhodně pět sezon je. Je to těžké srovnávat. Začínal jsem v Evropě v zemích jako Norsko a Francie, nějakou dobu jsem strávil také na Slovensku. Mentalita byla odlišná, protože to nebyly špičkové evropské ligy. Já se nechtěl příliš usadit, protože jsem se vždy toužil dostat do vyšší ligy. Podepisoval jsem proto jen roční smlouvy a přál si odcházet s co nejlepší reputací. Snažil jsem se přispět k týmovému úspěchu, ale zároveň dosáhnout osobních cílů a přestoupit výš.
Myslím si, že česká extraliga patří mezi nejlepší v Evropě, takže když se sem dostanete, chcete samozřejmě uspět i individuálně. Teď mi ale jde hlavně o týmový úspěch. Naším cílem je hrát co nejlépe v březnu a dubnu — na tom pracujeme každý den. Samozřejmě tlak na individuální výkony — body, góly nebo asistence stále je, ale teď je nejdůležitější úspěch týmu. A to si myslím, že je skvělá věc.
Prožil jste tady ale i těžší období, kdy jste byl bez hokeje. Ale i to je předpokládám zkušenost do života. Jak těžké časy to byly? Bylo to psychicky velmi náročné období. Co se stalo, stalo se a myslím, že to byla opravdu smůla. A bez ohledu na to, zda byly některé látky kontaminované, nebo zda to lidé ve výrobě udělali úmyslně, neúmyslně, náhodou. Myslím, že když se vám něco takového stane, naučí vás to, jak velký vliv můžete mít na mladší hráče. Věděl jsem to už předtím, ale myslím, že tohle byla dobrá lekce ohledně všeho, co děláme mimo hokej. Toho, jak se prezentujeme, a jaká rozhodnutí děláme, a že to musíme ukázat mladší generaci hokejistů. Já, Kevin a Martin jsme trénovali, chodili i do šaten některých mladších týmů. Když jsme byli suspendováni, nikdo nesměl být ve kabině áčka. A tím, jak máme zázemí společně s mládeží, tak každý den ty děti chodily na stadion a my viděli, jak si říkaly: „Viděl jsi, jakou má Jergl hokejku? Viděl jsi, jakou má Blainer novou pásku? Viděl jsi tohle nebo tamto?“ No, oni opravdu sledují všechno, takže si myslím, že bychom jim vždycky měli jít příkladem. To jsem si uvědomil o to více. A pak byla ještě jedna věc.
Povídejte… Tím na nikoho neútočím, ale je snadné být dobrým přítelem, když se člověku daří. Podle mě i lidé, kteří si procházejí těžkým obdobím, mohou každý den vstát a udělat správná rozhodnutí. Je snadné říct: „Věci nejdou dobře, tak dneska možná nepůjdu do posilovny, nebo asi neudělám nic navíc.“ Tím chci říct, že to byla skutečná zkouška — jak dál dělat správná rozhodnutí, pracovat a být kvalitním člověkem, spolehlivým manželem, synem či bratrem. Snažit se být opravdovým přítelem a pomáhat lidem, i když se vám zrovna nedaří. Tohle období nás naučilo spoustu věcí, mě i mou ženu. A teď, po tom všem, se zdá, že věci jdou mnohem snadněji.
Co vám tehdy nejvíc pomohlo držet se? Rodina? Víra v to, že se vrátíte? Během soudního řízení a jednání se soudci jsme nevěděli, kdy se budeme moci vrátit. Chodit tedy sám na led, nebo s Kevinem a Martinem, a bruslit, případně chodit sám do posilovny a trénovat, aniž byste věděli, kdy budete moci být zpátky, je reálně náročná psychická výzva. Většinu zásluh přisuzuji své ženě Hannah, protože byly chvíle, kdy jsem psychicky bojoval. Ona je skála, o kterou se mohu opřít, když je těžko. Doufám, že pro ni mohu být totéž, když prožívá těžkosti ona. Za mě je důležité se opřít o rodinu, přátele a naučit se být odolným.
Vy jste navíc s manželkou očekávali narození potomka, a to v období, kdy jste řešil problém s pozitivním testem. Nedokážu si představit, jaké to mohlo být… Je to tak, když se ohlédnu za tím obdobím, tak jsme zjistili, že čekáme dítě. A o týden nebo dva později jsme pak dostali výsledky dopingu, a bylo to… složité. Připravovali jsme se na narození dítěte, aniž bychom přesně věděli, co nás čeká, byla to velká nejistota. Paradoxně nás to naučilo, že můžeme ovlivnit prostředí, do kterého přivedeme naši dceru na svět.
V té době to bylo psychicky náročné a bylo snadné být negativní, my jsme se ale rozhodli zůstat pozitivní. Energie doma se podle nás přenáší na děti a ty malé to velmi vnímají. Teď máme mnohem větší motivaci, protože já jsem spolu s mojí ženou hlavním zdrojem příjmů a zajišťujeme život pro naši dceru. Nejde už jen o nás. Chci, aby měla dobré vzdělání, jedla kvalitní jídlo, měla hezké hračky a zažila příjemné věci. Právě proto kladu větší důraz na to, abych trávil víc času na ledě, jedl správně, staral se o své tělo, a také proto, že chci žít déle. Vím, že to zní hluboce, ale chci být co nejdéle se svou dcerou. Stejně tak moje žena. Všechno po jejím příchodu na svět bylo nejlepší, ale zároveň mě to naučilo jednu zásadní věc: už nejde jen o nás samotné, ale o ni — o to, co můžeme udělat, abychom jí poskytli co nejlepší život.
Co vám dokáže v běžném dni nejvíc zvednout náladu? Dovedu si představit, že to může být úsměv malé dcerky, když přijdete ze stadionu. Víte, ve skutečnosti nemáme žádné špatné dny. Některé dny jsou sice těžké a necítíte se fyzicky úplně fit, ale jsme profesionální hokejisté, kteří se tím živí — je to prostě součást práce. Ale musím tedy říct, že když přijdu domů, moje dcera obvykle spí. A když se probudí, jsem s ní… Doopravdy, tohle je to nejlepší, co mám — spolu s mou ženou. Moje manželka hrála také hokej na profi úrovni, takže ví, že v hokeji zažíváte své vzestupy i pády, ale rádi necháváme práci na pracovišti. V momentě, kdy přijdu domů a vidím své holky, je to prostě to nejlepší. Takže bych odpověděl, že vlastně máte pravdu.
Slyšel jsem, že nejste v kabině úplně hlasitý, i na mě působíte jako tichý lídr. Jak se podle vás dá nejlépe být příkladem ostatním? Myslím, že z hráčů, které jsem viděl a snažil se je idolizovat, jsou ti nejlepší ti, které vidím první v šatně, první na tréninku i poslední, kteří odcházejí. Hráči, kteří dělají něco navíc a přijímají správná rozhodnutí. Často se přehlíží, že každý profesionální sportovec si prochází malými mentálními bitvami. Všichni občas zpochybňují sami sebe a komunikace může být obtížná. Jen jednoduchá slova jako „Hele, to byla pěkná přihrávka!“ nebo „Pamatuješ si, jak jsi před dvěma zápasy…“ mohou pro hráče znamenat hodně. Obvykle si myslí, že to nikdo nezaznamenal, přitom jim to dodá sebevědomí. Snažím se takto mluvit čas od času s každým — ne strategicky, ne pouze s konkrétními lidmi, ale se všemi — a vždy v lehké, přirozené formě. Troufnu si říct, že náš tým je výjimečný i tím, že máme hodně importů, ale snažím se, aby v šatně neexistovaly žádné rozdíly. Je to samozřejmě jednodušší říct než udělat — jazyk je překážkou, ale snažím se vtipkovat a učit se trochu česky.
Takže už češtinu trochu ovládáte? Znám akorát sprostá nebo slova z hokejového prostředí, co mě naučili spoluhráči (směje se). Ale dokážu si objednat jídlo v restauraci a umím být zdvořilý k lidem.
Vy jste jedním z těch, kteří slézají z ledu mezi posledními. Je nějaký detail hry, na kterém jste si vždycky nechával i v tréninku záležet, i když si ho fanoušci třeba nevšimnou? Pro mě, jako pro obránce, je klíčové naučit se být efektivním a účinným bruslařem. Efektivita v tomhle směru znamená menší spotřebu energie. Jde taky o to být schopen uniknout soupeři při brejku nebo při častých změnách směru. Když se hodně pohybujete v hokejovém prostředí, všimnete si toho u hráčů. Například Quinn Hughes v NHL má tohle úžasné. Způsob, jakým dokáže téměř bez námahy bruslit po ledě, je něco, čeho si opravdu všímám a v čem se snažím neustále zlepšovat.
A také: Zatímco někteří lidé se soustředí na hledání dobrých přihrávek nebo střel, já se zaměřuji na to, jak se dostat na správné místo, odkud mohu střílet. Možná si toho lidé nevšimnou, ale pro mou hru je to zásadní faktor.
Máte pověst hráče, který hodně dbá na přípravu a životosprávu. Co pro vás znamená profesionalita? Pro mě je to vlastně čtyřiadvacetihodinová záležitost. Nejsem velký pijan, nikdy jsem nebyl, plus se ještě věnuji zdravé stravě. Většinou, když moje dcera jde spát, podíváme se s manželkou na sebe a řekneme si: „Dobře, jdeme taky spát.“ Dbáme tedy na dostatek spánku. V určitých fázích sezony je snadné nedělat nic navíc a nestarat se o své tělo — a pak přicházejí drobná zranění nebo jiné komplikace. Během své kariéry jsem se naučil, že je třeba zdvojnásobit úsilí u svých silných stránek. Samozřejmě je důležité pracovat i na slabších stránkách, ale věnovat extra čas tomu, v čem jste dobří, je klíčové. Právě tyto silné stránky vás mohou posunout na vyšší úroveň.
Takže disciplína? Přesně tak. Prostě zůstat disciplinovaný, pokračovat v práci a mít na paměti, že na těchto věcech můžete pracovat každý den. Nemusíte, ale máte tu možnost — a to je štěstí. Rád si to připomínám.
Jak vypadá váš ideální regenerační den po náročném zápase? Tedy pokud je dobrovolný trénink, což není vždy. Ráno se probudím, přijdu na stadion, dám si dobré espresso nebo cortado, trochu se hydratuji, protáhnu se, zajdu na pár koleček do sauny s ledovou vanou a pak jdu domů za holkami. Dám si něco dobrého k jídlu a odpoledne plním povinnosti táty, protože moje žena je v práci. Trávím čas s dcerou a snažíme se moc neběhat — děláme hezké ruční práce nebo si hrajeme. Rádi si například hrajeme na doktora. Já si lehnu na gauč nebo na podlahu a dcera mě vyšetřuje, poslouchá mi srdce, poklepává mi na kolena. Pak máme příjemnou večeři a jdeme brzy spát. Brzký spánek je opravdu důležitý, stejně jako dostatek tekutin — občas si dopřeji pár Coca-Col Zero, to mám nejraději.
Spousta mladých hráčů vás vnímá jako příklad. Co byste jim poradil, pokud chtějí prorazit a zároveň si udržet zdraví a rovnováhu? Řekl bych, že moje cesta do Hradce byla zajímavá. Dvakrát mě vyřadili z týmu v kanadské juniorce (CHL) a jednou z týmu i v americké juniorce (USHL), takže jsem se musel vydat oklikou. Pro mladší hráče se ale vždycky najdou příležitosti. Když narazíte na překážky, nebo vás někdo nevybere, možná to pro vás není to pravé, ale vždy existuje jiná šance. Jen velmi zřídka se najdou hráči, kteří jsou nejlepší po celou svou kariéru. Je to hlavně mentální rozhodnutí — rozhodnout se, že se budete neustále zlepšovat, bez ohledu na okolnosti. Věnujte čas svému řemeslu, zlepšujte se v hokeji při každé příležitosti. Pokud vás baví se zlepšovat a pracovat na sobě, budete v pohodě. Je to podobné jako u člověka, který miluje chůzi — ujde mnohem delší vzdálenost než někdo, kdo miluje jen cíl na konci. Musíte milovat každý den: chodit na stadion, střílet puky na zahradě. Ne každý miluje trénink v tělocvičně, ale je důležité milovat samotné zlepšování a kroky, které podnikáte, abyste se stali lepším hokejistou.
Jste známý tím, že taky pomáháte novým klukům ze zahraničí zapadnout. Musí to být pro člověka posláním, nebo to přišlo automaticky? Moje maminka měla velký vliv na to, jak si nacházím nové přátele a jak se chovám k ostatním. Víte, v této profesi je to někdy snadné zapomenout, protože přijde nový hráč, který vám možná vezme místo, nebo jste ten typ hráče, který bojuje o pozici v přesilovce, oslabení nebo sestavě. Přesto je podle mě důležité si uvědomit, že všichni, včetně nás importů, jsme daleko od domova.
Třeba náš nový hráč Tommi, se s rodinou sbalili a přestěhovali se z Finska. Nemají tušení, co je v Hradci dobré, kde jsou restaurace, kde koupit hračky pro děti, nebo do jakých škol je zapsat. A přitom pro nás není nutné nic složitého — stačí jim poslat krátkou zprávu typu: „Ahoj, kdybys něco potřeboval…“ nebo „Mám tohle navíc, kdybys to chtěl…“
Takže i díky vychování a vaší mamince jste tak vstřícný k novým hráčům… To je pravda. Pokud mě ona něco naučila, tak je to být milý ke všem. Ale z vlastní zkušenosti: jako nováček si uvědomíte, že některé věci člověk na začátku nepochopí. Kluci byli skvělí, když jsem sem přišel, byly to drobnosti: „Hele, můžu ti s tím pomoct? Potřebuješ si půjčit auto, protože jsi první den nestihl přivézt svoje? Chceš zajít do Tesca pro hrnce a pánve? I malé věci mají velký význam, zejména pro nové hráče. A týká se to i manželek — tihle kluci přivážejí rodiny a všechno dohromady tvoří balíček, který jim pomáhá cítit se na novém místě pohodlně. Čím rychleji se někdo zabydlí, tím rychleji se může uvolnit a hrát svůj nejlepší hokej. A pak jsme viděli výsledky. Kluci sem přijeli a jejich děti začaly chodit do školy nebo školky, měli postele a povlečení připravené. Zní to legračně, ale všechny tyto drobnosti přispívají k tomu, že se někdo dokáže opravdu zabydlet a soustředit se na hru.
Když se ohlédnete zpátky, co vám hokej zatím nejvíc dal — a co vás naopak naučil mimo led? Hokej mi dal všechno. Bez něj bych nikdy nepotkal svou ženu — hrála hokej na stejné univerzitě jako já. Díky hokeji jsem mohl cestovat po světě, udržovat se v kondici a starat se o své zdraví. Je snadné zanedbat tělo, pokud nejste profesionální sportovec, ale hokej mě naučil disciplíně.
Tato role vás formuje? Ano, je to životní styl. Hokej mi dal tvrdé lekce a naučil mě velmi důležité věci. Potkal jsem díky němu některé z nejdůležitějších lidí svého života a své nejlepší přátele. Naučil jsem se vést, být dobrým týmovým hráčem, což mi, věřím, pomůže i po skončení kariéry. Také třeba naučit se žít v cizí zemi a orientovat se v nových kulturách. Přistát na letišti, kde nikdo nemluví vaším jazykem, je zkušenost, kterou si těžko představíte, pokud jste se nikdy neodstěhovali. Máme štěstí, že mluvíme anglicky, protože všechno je přizpůsobeno anglicky mluvícím lidem, ale i tak je důležité snažit se být zdvořilý, poslouchat a učit se kulturu ostatních. Hokej mě toho opravdu hodně naučil. Měl jsem štěstí, že jsem mohl hrát, potkal spoustu úžasných lidí a díky hokeji jsem ochutnal mnoho dobrého jídla. Moje žena i já rádi zkoušíme různé druhy jídel. Jsem nadšený z toho, co mi hokej přinese v budoucnu, protože plánuji hrát ještě dlouho.