Akademie ČH
včera | Aneta Nekvindová | Foto: Martin Voltr

Cenné stříbro ze zámoří. Zážitek na celý život, líčí Adam Novotný

Je mu teprve šestnáct let a už nastupuje primárně za juniorský výběr. K tomu si svým talentem hlasitě říká o pozornost na mezinárodní scéně. A co víc? Adam Novotný se nedávno vrátil z World Hockey Challenge, kde s týmem dosáhl na stříbrnou medaili. Jak obránce Mountfieldu vzpomíná na vítězství nad Kanadou a asistenci na první gól? V rozhovoru pro klubový web rovněž mluví o svém jmenovci a hokejových vzorech.

Adame, hrál jste na turnaji World Hockey Challenge, což je neoficiální mistrovství světa do 17 let, kde jste s týmem dosáhli na stříbrné medaile. Jak velký to byl zážitek?
Zážitek to byl neskutečný. Jsem vděčný všem spoluhráčům, trenérům a celému realizačnímu týmu, že jsem díky nim dostal takovouto šanci. Budu na to vzpomínat do konce života.

Cítíte trochu zklamání z prohraného finále, nebo už zpětně převládá radost ze zisku kovu?
Samozřejmě prohrané finále trochu mrzí. Ale jako neúspěch nebo větší zklamání to rozhodně nevnímám. Jsem za tento úspěch rád.

Vy jste v semifinále asistoval u prvního gólu proti Kanadě. Jak na tento zápas vzpomínáte?
Vždycky chcete porazit Kanadu, ať už je to semifinále, finále nebo základní skupina. Je to úžasný zážitek. Co se mé asistence týče, jsem hlavně rád, že ten gól padl.

Co jste si z turnaje odnesl do vaší kariéry?
Určitě zkušenosti, jak funguje zámořský hokej. Je postavený na srážení, hraje se na menším hřišti a rychleji. Je to celé o level výš.

Pojďme k vašemu jménu, které v Hradci nabírá na popularitě. Už se vám někdy stalo, že si vás spletli s vaším jmenovcem, který se vydal za svým snem do zámoří?
Stalo se mi, že se mě lidé ptali, jestli nejsem třeba jeho bratr. Dřív jsem se s tím občas setkával, ale teď už moc ne.

A jak to vlastně máte mezi sebou – potkali jste se už někdy tváří v tvář?
Známe se osobně, jsme kamarádi. Ale moc jsme spolu nehráli. Absolvovali jsme jen pár společných tréninků.

Co vy a předzápasové rituály – praktikujete před zápasy něco speciálního?
Nějaké mám, ale nejsou nijak zvlášť výrazné. S několika spoluhráči máme pár rituálů na rozcvičce.

Když se teď podíváte na své tréninky – na čem momentálně nejvíc pracujete a chtěl byste posunout ještě o úroveň výš?
Nejvíc bych chtěl zlepšit střelbu od modré čáry nebo z prostorů, ze kterých padají góly. V tom je potřeba se pořád zlepšovat, aby to fungovalo i během zápasu.

V šestnácti letech už naskakujete v juniorské kategorii proti starším klukům. Jak těžké to je?
Starší spoluhráči mi pomáhají a jsou tu pro nás mladší. Jsem za to neskutečně vděčný, že je tam máme.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní radu, která pro vás byla klíčová?
Nevybavím si žádnou konkrétní situaci. Ale určitě jsem si při hře vzpomněl na nějakou rozehrávku, kterou jsme na tréninku zkoušeli.

Jaký je váš vysněný klub, za který byste si v budoucnu chtěl zahrát?
Nemám žádný konkrétní klub, kde bych chtěl hrát, ale samozřejmě ten největší sen je soutěž NHL. Ale to je ještě dlouhá cesta a budu muset hodně zamakat.

Který hráč vás v hokejovém světě nejvíc inspiruje a co konkrétně na jeho stylu obdivujete?
Jsou to obránci Cale Makar a Quinn Hughes. Líbí se mi jejich styl – je blízký tomu, jak chci hrát já. Často na ně koukám a hodně se inspiruji.

V čem přesně?
Nejvíc v útočné činnosti. Tu mají oba na vynikající úrovni.

A závěrem: Jak vypadá váš den? Máte čas na „běžný“ život a koníčky?
Každé ráno jdu na trénink, potom na pár hodin do školy. Odpoledne mě čeká další trénink. Pak záleží, na co mi zbyde čas. Když se musím učit, tak se učím. Když mám volno, tak zajdu s kamarády na golf. Ale můj život je zatím hlavně hokej.