Sezona dvou tváří, hodnotí Stanislav Škorvánek. Co příprava?

Stano, máte za sebou druhou sezonu v Hradci Králové, která byla z osobního pohledu fantastická. Udržel jste devět čistých kont a vyrovnal rekord slovenského Igora Murína. Jak moc velkou z toho máte radost?
Těší mě, ale takhle to trochu zní, že sezona byla celá dobrá, jako by se to všechno rodilo lehce. Úvod byl ale velmi těžký, ten nám nevyšel a také já jsem se na začátku trochu hledal, takže ani to nebylo ideální. Ale postupně jsme se do toho dostávali. Okolo poloviny sezony se to začalo lámat, týmově i mně osobně. Více se nám dařilo a potom jsme už jeli v takové „flow“, podařily se výhry i ta čistá konta. Je to zásluha celého týmu.

Věřil jste před sezonou, že byste mohl na takový zápis vůbec pomýšlet?
Vůbec ne. Nějaké číslo jsem měl v hlavě, ale úplně jsem se na to nesoustředil. Říkal jsem si, že tak dvě, tři čistá konta by byla fajn. Úplně se na to nesoustředím, spíš některé zápasy jsou možná důležitější, padne v nich hodně gólů a dokážu týmu pomoci víc než v zápase, který jasně vyhrajeme a je tam nula. Takže… je to trochu zkreslené.

Jak hodnotíte uplynulý ročník z pohledu Mountfieldu jako celku?
Smíšeně. Základní část skončila tak, že jsme byli čtvrtí, to je pro nás určitě úspěch. Škoda jen, že jsme to potom nepřenesli do play off. Dají se tam najít i negativní věci, jako ten úvod. Ten bychom určitě chtěli mít v nové sezoně lepší. V Lize mistrů nám utekl postup do další fáze o bod, což mě velmi mrzelo, protože člověk ji nehraje každý rok. I když to nebyl náš primární cíl, chtěli jsme se ukázat. Play off nám úplně nevyšlo, některé zápasy byly sice těsné, ale výsledek série byl celkem jasný, 1:4 na zápasy. Takže bych to nazval jako takovou sezonu „dvou tváří“ – dají se najít pozitiva, byly části sezony, kdy to bylo super. Ale najdeme i horší věci.

Základní část byla dost divoká, chvíli se dařilo, chvíli ne. Jak moc to bylo náročné na psychiku?
Bylo to náročné, ale ne zas hodně. Měl jsem výhodu, že jsem chytal strašně moc zápasů, takže i když nějaký nevyšel nebo jsme prohráli, hned jsem chytal další. Zápasy byly nasekané za sebou, hráli jsme Ligu mistrů a kvůli olympijské přestávce se hrály skoro celou sezonu tři zápasy za týden. Takže nebyl moc čas přemýšlet nad nějakými nevydařenými zápasy. Mohli jsme se já i tým soustředit na další, které se nám podařily a o to to bylo na psychiku jednodušší.

V únoru přišel obrovský kariérní milník v podobě zimní olympiády. Odchytal jste celý zápas proti Itálii…
Velmi jsem si ho užil, ale s Italy to byl velmi těžký zápas, to je nutno říct. Vyhráli jsme a pomohl jsem týmu, za což jsem rád. Na turnaji jsme postoupili rovnou do čtvrtfinále, takže to byl dost důležitý skupinový zápas. Už jenom má nominace byla velký úspěch. Ještě před pár lety bych nevěřil, že se dostanu na mistrovství, natož na olympijské hry – takové, kde byli hráči z NHL, o to byl ten turnaj ještě lepší. Stále když to vidím nebo si na to vzpomenu, tak nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo. Určitě mám příjemné vzpomínky.

Pak přišlo semifinále proti USA a vy jste musel naskočit jako střídající gólman do rozjetého zápasu. Co se člověku honí hlavou, když jde nerozchytaný proti světové extratřídě?
Nebylo to nic moc (usměje se). Ale říkal jsem si, že nemám co ztratit. Pravděpodobně už se mi mockrát nepodaří nastoupit proti takovým hráčům jako je Tkachuk, Eichel a další podobné hvězdy NHL, takže jsem si to šel užít a neměl co ztratit. Myslím, že to dopadlo tak průměrně. Dostal jsem dva góly a něco jsem i chytil. Ten zápas byl prakticky rozhodnutý, prohrávali jsme 0:4 a Američané měli velkou převahu. Proti takovému týmu se to těžce otáčelo.

Už v průběhu minulého ročníku jste podepsal novou smlouvu na další dva roky. Bylo to rychlé rozhodování, nebo tam byly i jiné alternativy?
Jiné konkrétní alternativy nebyly, ale věděl jsem, že i klub řešil jiné brankáře. Když přišla od Hradce nabídka k prodloužení smlouvy, nechtěl jsem čekat a riskovat, jak to dopadne. Chtěl jsem zůstat v české lize. K tomu se nám s přítelkyní líbí město, takže jsem podepsal na další dva roky.

V Hradci se rozrůstá slovenská kolonie a nově přichází Viliam Čacho, se kterým se znáte už od dětství. Jaké to pro vás je, potkat se znovu v jednom týmu teď, když už jste oba hotoví extraligoví hráči?
Je to zajímavé, každý z nás měl svou cestu, on to také neměl jednoduché. Probojoval se až do slovenské reprezentace a české extraligy. Jsem za něho rád, že je v našem týmu, protože si myslím, že může být platný hráč do ofenzivy i defenzivy. A máme o jednoho Slováka navíc, takže podpoří naši užší skupinku, na to se těším.

Pomáhá to v osobním životě, mít kolem sebe tolik krajanů, nebo už tyhle hranice v hokeji vůbec nevnímáte?
Určitě to pomůže, ale nepřikládal bych tomu teď nějaký zásadní význam. Tohle je v Česku výhoda, že si tady rozumíme a jazyk není takový problém. Vlastně i české spoluhráče můžeme brát jako bližší. Možná by ty vztahy nebyly tak silné, kdybych například hrál v zemi, kde se mluví cizím jazykem. Jelikož si tady rozumíme a máme k sobě blízko, tak fungujeme velmi dobře.

Minulou sezonu jste odchytal po boku Filipa Novotného. Jak byste zhodnotil vaše fungování jako gólmanského dua?
Myslím, že jsme v extralize patřili k lepším. Filip to měl nesmírně těžké, protože chytal velmi málo a měl mezi zápasy velké mezery. A to je náročné. Potom nastupoval i v Maxa lize, kde je možná jiný styl hokeje, takže i tam to měl těžké. Nezáviděl jsem mu tu pozici, protože jsem většinu zápasů chytal já. Ale když to vezmu celkově, tak si myslím, že jsme týmu pomohli a trenéři s námi byli snad spokojení.

Nastal během roku nějaký moment, kdy se projevily jeho letité extraligové zkušenosti a dokázal je vám předat?
Toto se stávalo už v předchozí sezoně. Myslím, že chytal téměř celou kariéru v Česku, takže zná místní hráče detailně. Když jsme měli videorozbor a řešili jsme nájezdy nebo nějaké situace, vždycky měl k některým hráčům poznatky, což bylo pro mě i pro celý náš brankářský tým super. Já jsem totiž ty hráče moc neznal a stále je ještě neznám tak dobře jako on. Je to rozdíl, jdu teprve do třetí sezony. Čeští hráči se až tak nemění, sice jsou mezi týmy nějaké změny, ale jádro zůstává stejné.

Teď běží suchá příprava a nově se k týmu připojuje Tomáš Vomáčka. Jak moc se těšíte na spolupráci v novém tandemu?
Těším se, určitě přichází dobrý gólman z týmu, který vyhrál ligu. Věřím, že přinese nové věci, ze kterých se budeme moct v brankářském řemesle navzájem přiučit. Také je ambiciózní a bude chtít chytat, takže já budu muset podávat dobré a stabilní výkony, abych si svou pozici udržel. Vnímám to pozitivně.

Hodně gólmanů dnes v létě volí raději individuální přípravu se specializovanými trenéry, ale vy se chystáte s týmem v Hradci. Proč vám více vyhovuje tahle klasická cesta?
Tady jsem sice s týmem, ale v přípravě máme i nějaké své brankářské záležitosti. Nemám potřebu si dělat celou individuální přípravu. Máme skvělého kondičního trenéra, který mě na minulou sezonu nachystal skvěle, cítil jsem se dobře, proto není důvod něco měnit. Možná, až budu starší, podívám se na to z jiného pohledu, ale takto mi to momentálně vyhovuje.

Ta pravá dovolená Vás čeká až v červenci. Už máte v hlavě plán, kam si vyrazíte odpočinout a načerpat síly?
Plánujeme výlet do přírody, ale ještě nevím kam. Asi do Rakouska, Itálie, něco takového. Bude to spíš aktivnější dovolená.

Vy fandíte Atléticu Madrid, kde teď hodně rezonoval odchod Antoinea Griezmanna. Jak moc Vás to mrzelo?
Odchod mě velmi mrzel, pro Atlético to byla velká persona. Jeho kariéru jsem podrobně sledoval, vždycky se mi líbil jeho styl a kreativita. Jakémukoliv klubu uměl nabídnout něco víc. Když hrál v národním týmu, vždy byl rozdílovým hráčem. Jsem zvědavý na jeho působení ve Spojených státech i na to, jak si dál povede Atlético Madrid.

Co Vás vlastně na Atléticu v minulosti zaujalo, že jste začal fandit zrovna jim?
Já ve sportu celkově fandím outsiderům. Líbí se mi mentalita jejich trenéra, který do toho vždycky dává všechno, i když asi nikdy nebudou mít takový kádr jako Barcelona a Real Madrid. Vždy byli za nimi ten třetí tým, který „vystrkoval růžky“. Získali si mě zkrátka tím, jak se svou bojovností a někdy možná svou trochu kontroverzní hrou snaží výsledky vybojovat. A myslím, že se jim to celkem dobře daří.

Budete sledovat i MS ve fotbale, které se blíží?
Budu, i když ty časy tomu tolik nenahrávají. Hodně zápasů startuje až v noci, takže uvidíme, jak to bude. Ale určitě na něco kouknu.

Sledujete i UFC. Co Vás na MMA a bojových sportech nejvíce zaujalo?
Nejvíce mě fascinují většinou příběhy, které stojí za těmi lidmi. Co všechno museli obětovat, často vyrůstali v chudobných poměrech a kam se dokázali dostat i díky sportu. Je tam hodně Brazilců, kteří mají takové osudy – dostali se z ničeho na vrchol. Fandím jim a obdivuji je, že to nevzdali.

Přivstanete si občas v noci na přímé přenosy z USA, nebo si radši pustíte záznam ráno bez spoilerů?
Záleží, jaké je datum a zda zrovna nehrajeme. Ale když je nějaký výjimečný zápas nebo hraje můj oblíbený bojovník, tak si přivstanu.

A jaký je váš nejoblíbenější z nich?
Střídá se to, ale z těch aktivních bojovníků, asi… momentálně Charles Oliveira.