Přestup s kuriozitou. Myslel jsem, že mě nevzali, líčí Tristan Pellegrini
Měl našlápnuto spíše k fotbalové kariéře, srdce ho ale táhlo na led. Čtrnáctiletý italský talent Tristan Pellegrini nakonec zamával kopačkám, definitivně utáhl brusle a z jižního Tyrolska zamířil do východočeské metropole. V mládeži Mountfieldu HK zaujme na první pohled svou urostlou postavou, pozornost ale poutá i svým příběhem. V rozhovoru pro klubový web popisuje přestup pod Bílou věž, úsměvný šum při jednání s trenéry i obrovský skok mezi italskou a českou soutěží.
Tristane, jak se kluk z Bolzana dostal až do Hradce Králové? Povězte mi váš příběh… V Itálii jsem měl českého trenéra Tomáše Ebela, který mě trénoval několik let. Přijeli jsme sem do Hradce asi před čtyřmi roky sehrát přátelský zápas. Minulé léto chtěl jeden můj o dva roky starší kamarád odejít hrát mimo Itálii. V Hradci souhlasili, že kamaráda vyzkouší a rovnou trenérovi nabídli, že může poslat na zkoušku ještě dva hráče – jednoho do kategorie U20 ročníku 2006 a jednoho do kategorie U16 ročníku 2011, což jsem byl právě já.
Takže jste tu byl na zkoušku? Ano, ale ten kluk do U20 nakonec neodjel, já s kamarádem jsme vyrazili na týdenní kemp. Po něm jsme měli schůzku s trenéry a ti mi řekli, že už nemají místo a podobné věci. Jenže cestou domů moje maminka volala našemu českému trenérovi do Itálie. Zeptal se, jaké to bylo, a mamka odpověděla, že dobré, ale nevzali mě.
Ale to prý byla jen nějaká diskomunikace, je to tak? Přesně, on mamce odpověděl, že s trenérem právě mluvil a berou mě! Kvůli tomu, že jejich i moje angličtina nebyla moc dobrá, jsme si na té schůzce jen úplně nerozuměli.
Ale přesto jste v České republice až teď, proč? Na minulou sezonu už bylo málo času a já nebyl tolik připravený. O Vánocích jsme se ale s nimi spojili znovu. V únoru jsem sem přijel na týdenní trénink, kde mě potvrdili a já jsem se pak sám chtěl ke klubu připojit.
Jaké to vůbec je, narodit se v Bolzanu, kde je lední hokej sportem číslo jedna, ale Itálie jako taková nejvíce prahne po fotbalu? Já jsem nevyrostl přímo v Bolzanu, ale na vesnici Neumarkt, která je odtud asi dvacet minut. Ještě před dvěma lety jsem hrál fotbal na poměrně vysoké úrovni v nejlepším týmu našeho regionu. Dlouho jsem zvládal oba sporty zároveň, ale když už jsem si musel definitivně vybrat, vyhrál lední hokej.
Co rozhodlo v jeho prospěch? Šlo o tréninky a zápasy. Není to tak, že by mě fotbal nebavil, ale když jsem ho začal hrát na vyšší úrovni, musel jsem občas nějaký hokejový trénink vynechat. O to víc jsem pak byl nadšený, když jsem měl možnost na hokej jít. Hlavní důvod tedy byl, že jsem byl pro něj zapálený o něco více.
Je vám skoro patnáct let a měříte už 188 cm. Jak svou výšku využíváte na ledě? Mám velké štěstí, že jsem v tak mladém věku takhle vysoký a stále ještě rostu. Možná nejsem nejrychlejší ani nejsilnější, takže je pro mě výhoda, že jsem velký a mohu těžit ze své postavy, i když ji nevyužívám tolik jako ostatní hráči. Kdybych byl malý, měl bych to o hodně těžší. Do budoucna, až ještě naberu nějaká kila a sílu, to pro mě může být opravdu silná zbraň.
A na čem teď po fyzické stránce nejvíce pracujete? Právě teď pracuji na své rychlosti. Jelikož mimo led trénujeme s týmem v posilovně, mám ještě tréninkový plán na její zlepšení. To byla, podle mě, vždy má slabina.
Hrajete primárně za U16, ale už jste dvakrát nastoupil i za U18. V čem je pro vás starší kategorie jiná? Můj první zápas proti Plzni byl o něco rychlejší a fyzičtější, ale nebylo to nic šíleného. Nicméně druhé utkání proti Karlovým Varům už bylo neskutečně rychlé – na jakékoliv rozhodnutí bylo minimum času. Jakmile měl soupeř šanci hráče dohrát, tak i dohrál. Takže na to musí být člověk neustále připravený.
Jak byste porovnal mládežnický hokej v Itálii a u nás? Jsou tam znát velké rozdíly? Jasně, je to obrovský rozdíl. V Itálii není moc hráčů, takže v týmu máte pár dobrých kluků, ale zbytek už tak silný není. Tady v České republice umí hrát každý – všichni vědí, kde mají stát, jak vystřelit a jak hokejově přemýšlet. V mém prvním zápasu za U16 proti Mladé Boleslavi jsem byl během první třetiny z té rychlosti a všeho kolem úplně paf. Měl jsem pocit, že soupeř – nebo i náš tým – by v Itálii mohl v klidu vyhrát juniorskou ligu (pozn. red. kategorie U19).
Jak vás uvítala hradecká kabina? Našel jste si nějaké přátele? Zpočátku jich bylo jen pár, ale po jednom či dvou týdnech jsem se už s každým spřátelil, nebo alespoň bavil. Přivítali mě velmi vřele a mile.
A co vaše čeština – učí vás kluci v šatně už nějaká slovíčka nebo fráze? Jako první jsem se naučil všechna sprostá slova (zasměje se). Ale pomalu, každý týden, se naučím jedno nebo dvě nějaká nová, takže se to postupně rozšiřuje čím dál tím víc.
Jak se vám daří spojit lední hokej se školou? Prozatím jste ve věku, kdy se chodí na základní školu… Školu navštěvuji on-line. Mám videa a cvičení, která pak musím plnit, takže to můžu dělat, kdykoliv se mi to hodí – většinou ráno, o víkendech nebo v pondělí, když máme volný den.
Dal jste si nějaké cíle pro tuto sezonu v Hradci, popřípadě i co se týče italského národního týmu? V Hradci chci předvádět svou hru, odehrát dobrou sezonu a třeba i naskočit do pár dalších zápasů za U18. Chci, aby se dařilo mně i celému týmu – a doufám, že vyhrajeme titul. Věřím, že na to máme. A k reprezentaci – loni jsem hrál za U16 ročníku 2010 a byl jsem kapitán. Nyní je mým cílem dostat se s týmem U18 na mistrovství světa. Bude to těžké, protože máme spoustu dobrých hráčů, ale pokud se mi podaří sezona a zapracuji na fyzické stránce, myslím, že to mohu dokázat.
A na závěr: Máte v ledním hokeji nějaký vzor? Cale Makar a Quinn Hughes jsou úžasní, ale to říká každý. Mně se moc líbí Axel Sandin-Pellikka ze Švédska – ročník 2005, kterého draftovali ze sedmnáctého místa. Baví mě, jak hraje na modré čáře a jaké má sebevědomí na puku. Chci se snažit hrát podobně jako on.