Hradec doma? Vždycky velká síla, hlásí novic Lukáš Kovář
Nejnovější akvizicí Mountfieldu HK se stal třiatřicetiletý defenzivní zadák Lukáš Kovář, který, v reakci na absenci kapitána Tomáše Pavelky, podepsal pod Bílou věží smlouvu do konce září. Ve svém prvním rozhovoru po příchodu do Salonu republiky se mohutný dvoumetrový bek pro klubový web rozpovídal o svém novém působišti, zkušenostech z národního týmu nebo své vůbec první extraligový bitce – shodou okolností proti Hradci.
Lukáši, vítejte pod Bílou věží. Jaký byl start na ledě? Asi klasicky nic snadného, že? Byl náročný, hodně zaměřený na bruslení, ale s tím jsem počítal, úplně mi to nevadí, makat mi není cizí. V létě jsem nikam na led nechodil, aspoň jsem si zase trochu zvyknul na brusle. Trénink tak splnil to, co jsem od něj čekal.
Jak na vás zatím působí nové prostředí na východě Čech? Moc se mi tu líbí. Znám tu plno kluků, cítím se tady dobře. V lize nejsem první den, z dálky jsem vnímal, jak to tady funguje. Vyptával jsem se Hašana (Petra Haška), z mládeže v Ostravě znám taky Pačese (Tomáše Pavelku). Všichni o Hradci mluvili hezky, říkali, že je dobrá parta, což se zatím potvrzuje. Těším se na novou sezonu.
Obecně je známo, že Královéhradečtí nejsou díky svému stylu pro soupeře zrovna příjemným protivníkem. Měl jste to tak stejně? Určitě. Hlavně Hradec doma jsem vždycky vnímal tak, že má velkou sílu. Tím způsobem hry, agresivitou, často měl dobré vstupy do zápasů. Šlo o to přežít začátek utkání, přizpůsobit se jeho agresivnímu napadání, což ale bralo plno sil.
Zmiňoval jste hodně aktivní herní styl založený na pohybu, vy jste přeci jen mohutný obránce, žádný letec. Myslíte si, že vám takový hokej bude vyhovovat? Vnímám to tak, že Hradec vždycky měl vyšší zadáky, ať už to byl třeba Bobby Jank nebo Richard Nedomlel. Trenéři tady dokázali pracovat s obránci, kteří byli specifičtí. Věřím, že v tom nebude problém. Před podpisem smlouvy jsem mluvil s trenérem, řekl mi co a jak, zná moje silné i slabé stránky a bude vědět, jak s tím pracovat a já se budu snažit využívat ty silné. Jsou tady různé typy beků a myslím si, že když se zkombinují, bude to fajn.
V české nejvyšší soutěži už jste ostřílený, na svém kontě máte 540 extraligových klání. Jak vidíte sám sebe jako hokejistu? Na první dobrou řeknu asi poctivý bek hlavně směrem dozadu, že? Jsem defenzivní obránce, mám rád souboje jeden na jednoho, práci v obranném pásmu a v oslabení. Preferuji jednoduchou nahrávku, do útočné fáze už se moc nehrnu. Chci být hráč, na kterého se ostatní můžou spolehnout.
Ve své kariéře jste se dvakrát představil na prestižním Spengler Cupu, letos vás také posedmé čeká Liga mistrů. Je to lákadlo? Abych řekl pravdu, úplně nemám rád přípravné zápasy – kdybych se měl rozhodnout, jestli radši běžný přátelák, nebo Ligu mistrů, určitě beru druhou možnost. Budou proti nám týmy, proti kterým si moc často nezahrajete, teď nás čekají Dánové, Italové, a hlavně Švédové a Švýcaři – proti nim je to vždycky paráda, obzvlášť takhle před sezonou je dobré zahrát si proti těžkému soupeři. Myslím si, že by nám to mohlo zjednodušit vstup do extraligové sezony.
Narodil jste se v Ostravě, velkou část své kariéry jste strávil právě ve třetím nejlidnatějším městě republiky nebo v jeho blízkém okolí. Kromě krátké štace ve slovenském Trenčíně a dalekém Chomutově. Jak berete stěhování na východ Čech? Je to pro mě výzva, ale není to nic, čeho bych se bál. Beru to tak, že je fajn si zkusit něco nového a bude pro mě jedině dobře po letech vystoupit z komfortní zóny.
Máte už v Hradci zařízené bydlení? Je to ovlivněné tím, že zatím mám krátkodobou smlouvu. Já úplně náročný nejsem, ale teď dělám maximum pro to, aby tady se mnou mohla co nejdříve být moje rodina, to je pro mě moc důležité, snažím se s nimi trávit co nejvíc času. Takže dělám maximum pro to, abych sehnal nějaké bydlení a oni tu mohli být se mnou.
V roce 2023 jste v dresu Ridery zažil rekordně dlouhou sérii právě proti Mountfieldu. Jak na ni vzpomínáte? Protože ohlas měla z různých důvodů veliký. Ta semifinálová série byla výborná, i když pro nás tehdy nakonec nedopadla. Z 0:3 na 3:3, všechna ty dlouhá prodloužení… Byl to jeden z mých největších hokejových zážitků.
Mimochodem, malá zajímavost, vaše první extraligová rvačka proběhla zkraje sezony 2013/14, dokážete si ji vybavit? Moc dobře si vzpomínám, bylo to doma proti Hradci a soupeřem byl Martin Podlešák. Byl jsem mladý, hloupý a drzý, že jsem si na něj dovolil (směje se). Občas mi tu bitku někdo ukáže, co si pamatuju, dopadla tak nějak vyrovnaně.
Po konci tohoto ročníku jste rovněž byl širším členem seniorské reprezentace, v přípravě před mistrovstvím světa 2014 jste odehrál hned osm zápasů. Jak na toto období vzpomínáte? Po konci sezony jsem měl tu možnost připojit se k nároďáku, což pro mě byla velká škola a cenná zkušenost – být tam se skvělými hráči a vyzkoušet si těžká utkání v reprezentačním dresu bylo super, tehdy mě to hodně posunulo. O to víc jsem se potom snažil makat. Sice už se mi potom nepodařilo se do nároďáku vrátit, ale byla to pro mě taková vysněná meta, které jsem docílil. Každý se mě pak ptal na samotné mistrovství, na Jágra a tak, ale já si užíval hodně přípravné kempy. Snažil jsem se hrát co nejlépe, plnit pokyny trenérů a ve výsledku jsem se tam udržel docela dlouho. Od té doby jsem začal vnímat, že když budu plnit to, co po mě trenéři chtějí a využívat mé silné stránky, můžu být dost platný.
Vy jste jedním z poměrně malé skupiny hokejistů, kteří úspěšně dokázali skloubit profesionální kariéru a vysokoškolské studium, můžete se pyšnit inženýrským titulem. Jak náročné pro vás studium bylo? Tím, že jsem byl dlouho doma v Ostravě, bylo to pro mě jednoduché. Chodil jsem na střední na stavebku, navíc odmala jsem neměl před sebou projektovanou nějakou velkou kariéru. Nechával jsem si zadní vrátka, bral jsem školu tak, že to může být další cesta, pokud nevyjde hokej. Snažil jsem se být co nejvíc pracovitý, i když se mi hokejová kariéra nakonec podařila. Po střední jsem chtěl jít na vysokou, byl jsem v juniorce a nevěděl, jakým směrem můj život půjde. Pak se mi podařilo zabydlet v áčku a tím, že už jsem na vysoké škole byl a většina učitelů se mi snažila pomáhat, tak už se mi nějak podařilo studium dokončit. Postupem času jsem ale zjišťoval, že aby člověk byl úspěšný, jsou důležitější jiné věci. Svoje děti určitě nebudu tlačit, aby šly studovat na vysokou, naopak je posouvám si zkoušet nové věci, vycházet z komfortní zóny a jít si za tím, co je fakt baví.