Nabídka Hradce? Jednoduché rozhodnutí, hlásí novic Martin Kohout
Prověřený extraligový útočník, jenž je platný jak na přesilovce, tak oslabení. Tak by se dala stručně charakterizovat pátá letní posila Mountfieldu HK – Martin Kohout. Třicetiletý rychlý křídelník s dobrou střelou, jenž do sedmnácti let spolu s hokejem jezdil motokros, se v úvodním rozhovoru pod Bílou věží rozpovídal o tom, čím ho Hradec zaujal a proč se pro něj rozhodl, minulé sezoně nebo o svém mládí.
Martine, vítejte pod Bílou věží! Jak se těšíte na novou výzvu? Těším se moc. Po jedné nezdařilé sezoně v Brně se ta poslední víceméně vyvedla. Podařilo se mi získat nabídku od Hradce, která se mi moc líbila a vzhledem k okolnostem jsem za tenhle přestup rád.
Co rozhodlo o tom, že jste přijal nabídku z východu Čech? Primárně délka kontraktu. S rodinou jsme si přáli víceletou smlouvu kvůli dětem, syn půjde do školy a chtěli jsme, aby měl prostředí, kde bude delší dobu – neradi bychom ho vytrhávali z kolektivu. Velkým plusem byla taky úspěšnost Mountfieldu v posledních letech. Bylo to jednoduché rozhodnutí.
Kdy padl první kontakt o možném přesunu do Salonu republiky? V kuloárech se vaše jméno skloňovalo prakticky hned zkraje sezony… Začátkem listopadu proběhly nějaké první debaty. Samozřejmě jednání se nějakou dobu táhnou, než se obě strany domluví, chvilku to trvá. Osobně jsem komunikoval s pány Kmoníčkem a Martincem, taky mi pomáhal můj agent.
Čím vás klub od soutoku Labe s Orlicí zaujal? V první řadě se mi moc líbí město! Taky jsem si vzpomněl, když jsem v Hradci kdysi dávno hrál s mládežnickým nároďákem a velmi se mi tady dařilo. Líbí se mi místní styl hokeje, kostra mančaftu bývá většinou stejná a doplňuje se jenom pár hráčů. Za poslední roky se navíc týmu daří v základní části i v play off. Za mě je to velmi dobrá volba.
Probíral jste možný přestup na východ Čech s vaším loňským spoluhráčem Matějem Machovským? Potkal jste pak i další bývalé Hradačáky. Určitě. Bavil jsem se i s dalšími lidmi, kteří Hradcem prošli, shodou okolností moje sestra zde studovala vysokou školu. Nějaké podněty jsem tedy měl a musím říct, že jsem od nikoho neslyšel říct na Hradec špatné slovo. To byl další důležitý plusový bod, který pomohl při rozhodování.
V minulé sezoně vám to proti svému příštímu zaměstnavatelovi lepilo, ve čtyřech vzájemných utkáních jste jednou skóroval a přidal hned tři asistence… Paradoxně letos se mi dařilo, v posledních letech ale moc ne, úplně dobře se mi tady nehrálo, styl Mountfieldu ostatním týmům moc nevoní. Jak jsem se ale přesvědčil loni v Olomouci, když člověk hraje za tým, proti němuž se mu předtím moc nedařilo, většinou to pak bývá úspěšné.
Jak zpětně hodnotíte sezonu na Hané, která nebyla vůbec jednoduchá – v jejím závěru jste museli zachraňovat extraligovou příslušnost… Začátek ročníku byl z naší strany špatný, potom si věci sedly a myslím si, že jsme nehráli špatně. Bohužel, po přelomu roku nám hra odešla, nejvíce asi po poslední reprezentační přestávce v únoru. Pak už jsme se nedokázali dostat do vítězného módu, takže jsme holt museli měsíc a půl potrénovat a vyhrát baráž.
Jak jste tento nepříjemný závěr ročníku prožíval? Nejvíce na nervy bylo dlouhé období trénování. Člověk se připravuje na baráž, od které neví, co má vlastně očekávat, bylo to zvláštní. Hodně nervózní byl první zápas, předtím jsme měli dlouhou pauzu – bylo těžké se znovu dostat do zápasového tempa a zautomatizovat si některé věci, zápas nejde nahradit tréninkem.
Váš sportovní příběh je poněkud netradiční. Začínal jste s fotbalem, ve třetí třídě jste však přesedlal na hokej, spolu s ním jste navíc až do sedmnácti let jezdil motokros. Jak se to celé seběhlo? Těch sportů jsem měl vícero, nejvíc jsem se ale věnoval právě motorkám, protože to byla, a částečně stále je, má velká vášeň. Pořád to sleduji, víceméně celá moje rodina na motorkách jezdí, já se jim snažím, vzhledem k mému povolání, vyvarovat. Motokros se jezdí jenom v létě, kdy bývá letní příprava, takže to byla i dobrá průprava pro hokej – člověk tam musí mít fyzičku. Taky mi pomohl pro zpevnění zápěstí a předloktí, nikdy jsem je nemusel cvičit, měl jsem je automaticky posílené, ruka byla na zátěž zvyklá, což v hokeji dost pomáhalo. Rodiče mě vedli k tomu, abych uměl všechny sporty a pak si mohl vybrat a věřím, že udělali dobře. Motokros mi trošku chybí, ale jsem rád, že můžu hrát hokej na takové úrovni.
V sedmnácti letech vás čekala velká výzva, opustil jste rodinu a přestěhoval jste se prakticky přes celou republiku – z Rožnova pod Radhoštěm až do Karlových Varů, kde jste si vyzkoušel mezinárodní mládežnickou ligu (MHL) tvořenou hlavně z ruských týmů. Jak na toto období vzpomínáte? Na jednu stranu to bylo super, ale musel jsem si na to zvyknout, nebylo to tak, že bych na víkend mohl kdykoliv přijet zpátky domů. Líbil se mi nápad MHL, kde jsem hrál tři roky a získal hodně zkušeností, myslím si, že to bylo super rozhodnutí. Rodiče chtěli, abych dostudoval, zámoří tedy nepřipadalo v úvahu, skloubit školu a hokej jakž takž šlo. Podívali jsme se po celé zemi, zažili hodně věcí, cestovali zajímavými letadly…
Mátě nějakou konkrétní příhodu, která vám utkvěla v paměti? Zážitků bylo spoustu, některé jsou nepublikovatelné (směje se). Třeba při prvním zápase s plexisklem mi vyrazili zuby a přišel pan doktor, který vypadal spíše jako z pitevny než ze zubního oddělení. Vytáhl na mě zvláštní nástroje, a tak jsem se radši rozhodl, že s ošetřením počkám až do Česka. Některé věci tam byly hodně jiné než u nás.